Každý lékař každý den čelí výzvě, jak komunikovat s pacienty. Lékařství je práce, kde se zákonitě s pacienty potkáváte a někdy je velmi složité jim vyjít vstříc a domluvit se s nimi. Některé dny jsou jako malované, doktor se probudí s výbornou náladou, všichni jsou milí a vše jde samo, jak má a ani není potřeba se o nic snažit. Jindy ale v práci potkáváte samé otravné spoluobčany, kteří neznají hranice a neustále je testují. I v tento moment musí lékař zůstat profesionální a chovat se k jednomu i ke druhému stejně. Důležité je umět odlišit, co je osobní a co pracovní život.
V některých případech mohou jít totiž pacienti doopravdy tak daleko, že musíte ukázat, že existují určité hranice, přes které nemůže jít nikdo, ani někdo, koho ošetřujete jako pacienta. Na druhou stranu, jsme lidé a máme tendenci dělat nepodložené závěry. Takže to, co my vidíme a co se nás dotýká může být jen půlka pravdy a není dobré soudit a chovat se podle tohoto soudu ihned a bez přemýšlení. Je dobré se umět občas odosobnit a pozorovat danou situaci jakoby z dálky, zamezit tomu, aby se nás pacientovo chování dotklo v osobní rovině. Jedná se o efektivní ochranné chování, které zabrání tomu, abychom se cítili špatně, pokud o nás neprávem pacient mluví špatně nebo pokud dělá něco, co se nám nelíbí.
Výhodné je si uvědomit i to, že pacient nemusí jednat úplně objektivně třeba právě proto, že jeho chronické onemocnění jej zmáhá a je již naštván na celý svět okolo sebe. Ale pokud takovému pacientovi pomůžete, najednou zjistíte, o jak milého člověka se ve skutečnosti může jednat. Tyto zákonitosti ale neplatí jen u lékařů, i když u nich jsou velmi výrazné, mít dobré vztahy na pracovišti se vyplácí vždy a všude. Začít to může již na pracovním pohovoru. Pokud svou vizitku vytáhnete z vizitkáře s potiskem s milým úsměvem a příjemným slovem, každý si Vás zařadí mezi hodné a oblíbené lidi.